Johanka z Arku

14. března 2011 v 18:51 | Tristia |  Lidé


I.

Středověk vrhá stín na jarní den.
Sklepení opouští, vychází ven
kat, mocný král podsvětí a hříchů.

Za chorálu ze sprostého křiku
Provádí pannu cestou k odpuštění,
Nezmůže nic, když rozkazy se mění.

Dav před knězem recituje žalmy,
zlatý kříž se leskne světlem kalným,
král sám má úsměv zcela bezduchý.

Johanka nemá ani potuchy,
Proč odvahy jí zbývá pouhý zbytek.
Však procesí ji táhne bez výčitek


A z dálky nebe křičí nebešťané,
že ve víře hledala nevídané.
Pane, to jsem já, kdo Tebe volá,
Vzhlédni někdy k nebi jak my, zdola,
Pak pochopíš, proč žádám odpovědi.
Ať lidé smysl Tvého činu zvědí.


II.

Po cestě běží černá kočka,
doufala, že se zítřka dočká,
však dav se chápe její hladké srsti.

Vždyť Bible praví ďáblu neodpustit
a zlatem v měšci chrastí každý rád,
náš kněz je štědrý, tak si račte brát.

Zvíře se v rukou násilníků zmítá
kol jeho těla vzniká rvačka lítá,
každý chce zasadit mu ránu smrtící.

Johanka smutna setře slzu na líci
a ptá se tiše, proč ji neslyší,
ten komu vzdala úctu nejvyšší.

A já se tážu, Pane bez vyznání,
proč odlehčuješ její počínání.
Proč opomínáš její marnou píli,
když zlo na zemi neustále sílí.
Ty necháš trpět zvíře v rukou lidí,
co v tomto činu Tvoji vůli vidí.


III.

Přes most, který se kymácí,
jdou zasmušilí vojáci
bez jediného ohlédnutí.

Pastor i král jsou rozhodnuti,
že žena, vojsku vůdcem byla,
už těmto mužům není milá.

Ať si kdo chce, co chce, říká,
voják je chlap. Kněz nenaříká,
že svoji víru poztrácí.

Část mužů má z panny legraci,
A někteří jen okřikují slzy,
by nikdo nezřel, že je konec mrzí.

Podle Bible prý přimhouříš zraky
nad tím, kdo zabil, ale věří taky.
Dobrý člověk, pohan, v nebi není.
Jak neskutečně chytré nařízení!
Proč živíš svoji pýchu stále dál,
Upřímně, kdo by o Tvé rady stál?


V.

Rouen se halí do večerní šedi
Možná, že andělé, Johanko, vědí,
proč lidé k tobě jsou hluší.

Ať hodnostář dbá o svou duši,
Když svědomí ztratil již před lety
A kdo nedbá peněz, je prokletý.

Ve středu města se probouzí plameny,
Měsíc se otočil, pohledem znavený.
Hleď, tam se tyčí hranice.

Co těší lidi nejvíce?
Zábava že nic nestojí.
Johanko, dřímej v pokoji.

A nebešťané pláčí, ústa nesmlouvavá,
že nemluvili, když jim slepě naslouchala,
že nevnímali její rozhodnutí,
teď nebešťané zvrací perly rtuti.
A snad je troufalé se takto ptát,
Však Pane, ptám se, zda jsi bůh, či kat?


VI.

Nevnímá shonu na náměstí.
Snad nebešťané Tvou cestu věstí.
Světice líbá prostý kříž.

Kate, klameš, či nevidíš,
jak prachem se halí Francie.
A kdo nelže, vůbec nežije.

Kohout, Gal, pláče nad svou vlastí,
lilie touží po náplasti
a moudrý se svého soudu straní

Teď vojáci složí poctu zbrani,
Pane snad s' přišel o uši?
Básníkům soudy nesluší

Však já se divím téhle bezcitnosti,
hned otevírám klece svojí zlosti
Chci zapomenout výraz její tváře
Ne, žádné odpustky a svatozáře
Ať nebe též zachvátí plamen
Da terrae libertatem.

Amen
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.