Ničitel

4. dubna 2011 v 12:05 | Tristia |  Lidé
Teplá noc zářila třpytem nočních snů
Chladná vůně padajících hvězd
Pod svěží trávou, která spolkla galaxie,
Se zrcadlil křik křehkých nočních můr

Pak němý začal zpívat o lásce
A hlavou mu rezonovalo ohlušující ticho
Pod těžkým kloboukem schovával jiný svět
Tak záludný…
Tak tajemný…
Tak omamný…

V tu chvíli se země zachvěla
Nebe se roztrhlo a vrhlo přízračný škleb
Hvězdné spirály se zachvívaly purpurovými odlesky
A vzduch se tříštil o mlčenlivé skály

Němý zvedl růži a jako svíci
Sfoukl její rudý květ
Pak vykřik' hlasem plným zloby
Rána!

To se hroutil svět…
 

Proč utíkáš?

22. března 2011 v 13:05 | Tristia |  Lidé


Proč utíkáš, ty blázne, spoután pouty,
V kruhových hrobkách vyhledáváš kouty
A život zasvětil jsi hloupým hrám
Proč utíkáš, tak řekni, já se ptám.

Proč utíkáš, ty zatracené dítě,
Co nevěří, že osud splétá sítě
Pod křídly meluzíny navždy sám
Proč utíkáš, co chceš, na to se ptám.

Proč utíkáš, ty pošetilý ptáčku,
Na čele padlých andělů máš značku
A spolu s nimi pěješ píseň černých vran
Proč utíkáš, hlupáčku, já se ptám.

Proč utíkáš, rytíři pomstychtivých slečen,
Vždyť koly osudu jsi dlouhou dobu vlečen
A pod okem máš cejch, na tváři šrám
Proč utíkáš, to nevím, tak se ptám.

Proč utíkáš před světlem našich svící
Ty vypustil jsi zrůdy dávno spící,
Co míří do všech možných světa stran
Proč utíkáš, já se tě jenom ptám.

Proč utíkáš do vlastních snových zámků
A my zvolna obracíme stránku
Schováme klíče od všech zadních bran
Proč utíkáš, chci vědět, tak se ptám.

Proč utíkáš, otroku polámaných křídel,
Vždyť života jsi vyčerpal svůj příděl
A dohnán nakonec, co zbývá? Skoč!
Já se tě jenom ptám, tak řekni. Proč?


Rybí kosti

16. března 2011 v 15:58 | Tristia |  Lidé
Sedí a počítají písmena ve slově cigareta,
Bezduché trosky ztělesněné prázdnoty
Krysy jim z hrudi vykusují city
Ale co to znamená,
Andělé přece zemřeli
A za city si sílu nekoupíš

Vyhýbavými pohledy poslouchají melodie
Ukolébavky skryté v tuberáckém kašli
Na vláknech své duše suší prach
Krásám slepé děti opouštějí lůno
Vždyť prodali srdce za poslední odpustky…

Proč za city si nekoupíme víru?
Křičí zpod šedavých víček noční můry
Když pláčou rudý inkoust
A z úst jim teče krev
Hledají důvod proč otevřít oči

Je zločin, když vědomí prodává tělo
Pod ochranou prázdných sítí?
Chycené ryby požírají hrdost
Rybáři je přece nenechají zemřít
A stejně tak je nenechají žít…
 


Partie

14. března 2011 v 18:59 | Tristia |  Já nepláču

Ptal ses mě, zda nemám nic proti hrám
Byla jsem zvědavá, co bude dále
Z tašky jsi vytáhl šachový plán
Pěšákem shodil jsi ze stolu krále
A teď jsi tu se mnou úplně sám

Chci křičet, však v hrdle vyschl hlas.
Tak nech mě být, když to tak bolí!
Na zničených věžích zmrzl čas
Mé rány sypeš mořskou solí.
Jsem jediný tvého srdce špás

Ach, nemám proč ztrácet slova dál
Vždyť za všechno můžu si přece sama
Vím, královnu nezachrání král
Když nechtěla jsem být milovaná,
Tak vzal sis, cos chtěl, a o cos stál.

Bolest je hojivá, přemýšlím o ní
Schovaná v závějích rudého prachu
Královna podléhá bílému koni
Vím, že jsem zbabělá, vzdávám se strachu
A potichu usínám, když hrana zvoní



Ptal ses mě, zda nemám nic proti hrám
Byla jsem zvědavá, co bude dále
Z tašky jsi vytáhl šachový plán
Pěšákem shodil jsi ze stolu krále
Já jsem jen myslela, že už tě znám

Totalita

14. března 2011 v 18:58 | Tristia |  Podle mě


Jsi jednou z figurek na šachovnici,
život je přetvářka, zrada a klam.
Každý tvůj krok je bedlivě střežen,
bojíš se zeptat proč a kam.

Drceni pod koly krutého státu,
ti kdo se vzbouřili, ti kdo se smáli,
mučeni, trýzněni, uštváni k smrti...
Tím, že moc mluvili, špatnou hru hráli.

Připoután okovy k prokleté vlasti,
žiješ teď v iluzi, ve špíně, v blátě.
Nad hlavou bič drží veselí soudruzi,
na rukou prsteny, oděni v zlatě.

Tvé tělo drogami k prasknutí narvali,
toužíce vylepšit zničenou zem,
zprzněnou válkami, zničenou bombami
ve snaze strčit svůj ideál všem.

Bezmocně čekáte, kdy se kdo objeví,
s odvážným plánem dát králi mat.
Zatím se necháte soudruhy s puškami
tak jako ubozí zajíci hnát.

Johanka z Arku

14. března 2011 v 18:51 | Tristia |  Lidé


I.

Středověk vrhá stín na jarní den.
Sklepení opouští, vychází ven
kat, mocný král podsvětí a hříchů.

Za chorálu ze sprostého křiku
Provádí pannu cestou k odpuštění,
Nezmůže nic, když rozkazy se mění.

Dav před knězem recituje žalmy,
zlatý kříž se leskne světlem kalným,
král sám má úsměv zcela bezduchý.

Johanka nemá ani potuchy,
Proč odvahy jí zbývá pouhý zbytek.
Však procesí ji táhne bez výčitek


A z dálky nebe křičí nebešťané,
že ve víře hledala nevídané.
Pane, to jsem já, kdo Tebe volá,
Vzhlédni někdy k nebi jak my, zdola,
Pak pochopíš, proč žádám odpovědi.
Ať lidé smysl Tvého činu zvědí.


II.

Po cestě běží černá kočka,
doufala, že se zítřka dočká,
však dav se chápe její hladké srsti.

Vždyť Bible praví ďáblu neodpustit
a zlatem v měšci chrastí každý rád,
náš kněz je štědrý, tak si račte brát.

Zvíře se v rukou násilníků zmítá
kol jeho těla vzniká rvačka lítá,
každý chce zasadit mu ránu smrtící.

Johanka smutna setře slzu na líci
a ptá se tiše, proč ji neslyší,
ten komu vzdala úctu nejvyšší.

A já se tážu, Pane bez vyznání,
proč odlehčuješ její počínání.
Proč opomínáš její marnou píli,
když zlo na zemi neustále sílí.
Ty necháš trpět zvíře v rukou lidí,
co v tomto činu Tvoji vůli vidí.


III.

Přes most, který se kymácí,
jdou zasmušilí vojáci
bez jediného ohlédnutí.

Pastor i král jsou rozhodnuti,
že žena, vojsku vůdcem byla,
už těmto mužům není milá.

Ať si kdo chce, co chce, říká,
voják je chlap. Kněz nenaříká,
že svoji víru poztrácí.

Část mužů má z panny legraci,
A někteří jen okřikují slzy,
by nikdo nezřel, že je konec mrzí.

Podle Bible prý přimhouříš zraky
nad tím, kdo zabil, ale věří taky.
Dobrý člověk, pohan, v nebi není.
Jak neskutečně chytré nařízení!
Proč živíš svoji pýchu stále dál,
Upřímně, kdo by o Tvé rady stál?


V.

Rouen se halí do večerní šedi
Možná, že andělé, Johanko, vědí,
proč lidé k tobě jsou hluší.

Ať hodnostář dbá o svou duši,
Když svědomí ztratil již před lety
A kdo nedbá peněz, je prokletý.

Ve středu města se probouzí plameny,
Měsíc se otočil, pohledem znavený.
Hleď, tam se tyčí hranice.

Co těší lidi nejvíce?
Zábava že nic nestojí.
Johanko, dřímej v pokoji.

A nebešťané pláčí, ústa nesmlouvavá,
že nemluvili, když jim slepě naslouchala,
že nevnímali její rozhodnutí,
teď nebešťané zvrací perly rtuti.
A snad je troufalé se takto ptát,
Však Pane, ptám se, zda jsi bůh, či kat?


VI.

Nevnímá shonu na náměstí.
Snad nebešťané Tvou cestu věstí.
Světice líbá prostý kříž.

Kate, klameš, či nevidíš,
jak prachem se halí Francie.
A kdo nelže, vůbec nežije.

Kohout, Gal, pláče nad svou vlastí,
lilie touží po náplasti
a moudrý se svého soudu straní

Teď vojáci složí poctu zbrani,
Pane snad s' přišel o uši?
Básníkům soudy nesluší

Však já se divím téhle bezcitnosti,
hned otevírám klece svojí zlosti
Chci zapomenout výraz její tváře
Ne, žádné odpustky a svatozáře
Ať nebe též zachvátí plamen
Da terrae libertatem.

Amen

Rock'n'roll

14. března 2011 v 18:48 | Tristia |  Já nepláču



S nudou my, umělče, životy nežijem
poslední akordy, poslední tóny
se s rachotem loučí a vypouští dech
a kytara jehlou je pro příští steh
na srdci, které má k bláznovství sklony

Poznáš, že smrt není posledním stadiem
nevěříš v náhody, ty osud ruší
tvé naděje ztratí se v pralese strun
až poznáš, že za hříchy neplatí um
rock'n'roll dohrává, opustils duši

Nebraň se životu, když zpívá requiem
neprchej smrti, přichází pro tebe
teď naposled sleduješ očima svět
a bude ti líp, když se nevrátíš zpět,
když podplácíš smrt na schodech do nebe

Kam dál